Lev Anninskij – Poznámky k románu Sedmnáct levých bot z článku “Naši a cizí”

Sedmnáct levých bot“ je román napsaný v letech 1964–1966. Poprvé byl samostatně vydán r. 1967 (Machačkala: Dagestánské knižní vydavatelství/Дагестанское книжное издательство). Autor ho zařadil do všech svých sborníků a „Výběru“ (1986, 1998).

Na motivy románu by natočený televizní film „Sedmnáct levých bot“, pětidílný (1990) a dvoudílná kino série („Za co? /За что?“) (1991).

Režisér: Ilja Gurin

Scénáristé: Ilja Gurin, Václav Michalskij Kameramani: Jevgenij Davidov, Igor Klebanov Hudba: Jurij Bucko Výroba: Kinostudio M. Gorkého, Sojuztelefilm.

Premiéra: březen 1992 (kino), srpen 1992 (TV)

Hráli: Ivan Lapikov, Galina Levina, Ljusena Ovčinnikova, Boris Nevzorov, Ada Rogovceva, Vadim Ljubšin, Valera Nadějko, Jelena Drobyševa, Igor Bočkin, Gennadij Frolov, Sergej Barabanščikov, Galina Bulkina, Michail Burlakov, Fjodor Valikov, Kapitolina Iljenko, Klavdija Kozlenkova, Daniil Netrebin, Artur Niščenkin, Alevtina Rumjanceva, Vladimir Skljarov, Manefa Sobolevskaja, Taťjana Černopjatova, Vladimir Privalov.

***

Václav Michalskij si sotva mohl v roce 1966, kdy dokončil svůj román, představit, jakou cestu této knize osud připravil. Ne, nemluvím o těžkostech s vydáním, to se dalo předpokládat. Spojit dohromady dvě „zajetí“, dva lágry, dvě varianty ostnatého drátu, stalinského a hitlerovského, to bylo pro tehdejší cenzuru nemyslitelnou drzostí, která překračovala hranice. Kniha vyšla jenom proto, že Machačkala byla velmi daleko od Moskvy. A ještě z toho důvodu, že ji podpořil darginský spisovatel Magomed Rasul (šéfredaktor Dagniozdatu) a kumykský spisovatel Kamal Abukov (tehdy prakticky hlavní ideolog republiky), kteří se oba v budoucnu stanou národními spisovateli Dagestánu. Ale to až v zákonité budoucnosti.

Ale v tehdejší přítomnosti, to jest v roce 1967, pomohla „Sedmnácti levým botám“ na světlo světa i šťastná shoda literárních náhod.

I to, že text padl do oka Vladimíru Lidonovi a ten napsal dobrou recenzi ve prospěch titulu. Dále pak to, že textem byl nadšený Vladimir Kantorovič, který přijel do Machačkaly z Moskvy na služební cestu z Goskompečati. Nakonec ještě to, že se zde projevila nepochopitelná ruská nepředvídatelnost. Text pronikl do tisku bez nezbytného cenzorského razítka…. Nebudeme se nad tím pozastavovat. Jednoduše na něj zapomněli a pak ho dávali ručně.

Na všech 50 tisíc výtisků?

Ne, ne na všechny. Na prvních pět tisíc, a dalších 45 dotiskli s jinou obálkou.

Pro současnou dobu je taková tiráž nepředstavitelná, ale v roce 1967 byla minimální.

Objednávka byla na půl milionu! A ve městě se našlo málo gramotných lidí, kteří by si nepřečetli „Sedmnáct levých bot“, protože tento dvojitý příběh, to jest útěk z hitlerovské Třetí říše a Prvního státu sovětů, měl nádech zakázaného.

Ale v roce 1967 si nebylo nemožné představit, jakou cestu tomuto příběhu připravila další historie. Paralela mezi nacismem a gulagy dnes patří ke „správnému vychování“ novinářů, kteří se zastydlou vášní šlapou po minulosti. Nicméně, kde jsou příčiny toho, co se stalo tehdy, na bitevních polích, a nyní, v hlavách vnuků a pravnuků? Proč lidstvo vstoupilo do krvavého dvacátého století? Bylo možné se vyhnout tomuto totálnímu pochodu vojenských bot od „husího pochodu“ do napadání pahýlů invalidů.

Má Michalskij odpovědi na poslední otázky?

„Ne. Nemám.“

Ale spisovatel má pronikavý pohled, který nutí k nekonečnému zadávání prokletých ruských otázek.

Odpovědi rozdělují myšlení:

„My jsme také Rusové, ale jiní.“

„Oni jsou jiní! A já chci svého.“

Dlouho osud rozděloval, prověřoval, kdo je náš a kdo cizí. Dlouho po válce vedle „německého zajetí“ šumělo šeptem pronášené:

„Spousta jich je ještě ve vlastním zajetí…“

To bylo také zajetí, nevyhnutelné a smrtelné, přece však záhadným způsobem „vlastní“.

Literatuře dlouho neumožňovali poodkrýt závěs tajemství jak nad tím, tak oním zajetím.

Bylo to dovoleno až v 60. letech. Německé zajetí nám znovu připomněl Šolochov „Osudem opravdového člověka“. Vlastní zajetí Solženicyn, který tohle šustící slovní spojení zlikvidoval, nahradil lítým: GULAG.

Jak to, tak druhé již bylo možné v polovině 60. let správně chápat. Ale nějak zvlášť. Avšak tajemství se skrývala v tom, aby je bylo možné správně pochopit ve shodě, v celé šíři, v páru nebo, jak by řekli piloti, v tandemu.

K takovému pochopení byl blízko Grossman, ale jemu rychle vysvětlili, že podobné uvažování náš národ snese až za pár set let, a román „Život a osud“ zakázali.

V tu samou dobu, v Dagestánu, vzdáleném od strachů v hlavním městě, se opřel do výše uvedené záhady mladý ruský prozaik s polským jménem, Václav – doslova slisoval oba plány (obě zajetí), zajetí německé i ruské, když donutil svého hrdinu utíkat jak odtamtud, tak odsud. Ztratit přitom své jméno (ať už je Adam, nebo Alexej), ztratit nohu (místo ní je dřevěná protéza), což napovědělo i název románu, který vyšel roku 1967 v Machačkale, a až dvacet let poté v Moskvě s ním Michalskij otevřel svůj první „Výběr“, k němuž napsal předmluvu Valentin Katajev.

Lev Anninskij, z článku „Naši a cizí

***

Přeložil Václav Hrbek, 2017

Pokud se Vám tu líbilo, podělte se, prosím, se známými a kamarády. Velmi mi tím pomůžete... Václav Hrbek, překladatel románu