Ukázky z textu

Václav Michalskij – Sedmnáct levých bot – román – V. kapitola – ukázka

Předchozí IV. kapitola

Druhý den, jak se domluvili, byli v šest ráno u jeho strážnice Miťka Králík a Feďa Chcípáček. Růžové a zlatavé světelné skvrny ležely na tmavé zemi osvěžené rosou a každou chvilku se pohybovaly a měnily tvar, když pomalý, slabý vítr procházel větvemi morušovníků, které obstupovaly strážní domek. Růžové a zlatavé skvrny ležely jak na kolenou, tak na ramenou Adama, který seděl u prahu na skládací židli z celtoviny. Tlustými hrubými prsty navazoval malé tenké háčky na svém na pohled nevzhledném, ale osvědčeném rybářském prutu, postaveném z hliníkové trubky a metrového kousku bambusu. Naposled byl Adam na rybách před dvěma týdny s profesorem chirurgie Nikolajem Arťomovičem a teď navazoval ty tři háčky, které naposledy urval. Celé poslední dny vál „Mohamed“, jižní vítr, a taranky skoro nebraly. Dneska od rozbřesku, i když lehce, ale foukal severní vítr „Ivan“, a, podle zdejších příznaků, ryby měly brát.

„Tak, jak?“ řekl Miťka Králík Adamovi místo „dobrý den“.

„Koukej, kolik jsme jich vyryli!“ Miťka otevřel kulatou zlatavě černou plechovku od sezamové chalvy. Pod lehkou vrstvou černé mokré hlíny bylo plno žížal.

„Sto sedmnáct kusů, chápeš!“ pochválil se.

„No, no! Jsi chlapík!“ pochválil ho Adam.

Feďa Chcípáček stál stranou, klopil své modré oči a sem tam přendával nohu přes nohu. Bylo mu to líto a tolik chtěl Adamovi říct, že žížaly u nich v zahradě vyryl sám a krásná plechovka od chalvy je také jeho, ale, hledě bázlivě na hlavu Miťky Králíka s ušima jako lopuchy, mlčel.

„Dáš mi pytlačku?“ zeptal se Miťka Králík Adama s těžko skrývanou úzkostí v hlase.

„Támhle jsem ji připravil,“ kývl Adam na zem. Vedle jeho živé nohy ležela destička s přesnými výřezy, na kterých byl namotaný světle nazelenalý vlasec.

Miťka spokojeně zabručel, vzal si rybářské náčiní a začal si jej laskavě prohlížet. Jak háčky, tak olověná závaží zasunuté napůl do narůžovělé gumové ruličky od nemocničního plecháčku, všechno bylo v naprostém pořádku.

„Jdem, nebo co!“ řekl Adam, když nasadil na háčky krychličky zelené gumy, aby se nezapíchávaly a nezachytávaly. Jakmile vstal, zasunul si do podpaží svoji skládací židličku, vzal z místnosti síťku s něčím zabaleným do novin, a vyrazili na cestu. Miťka Králík s Adamovým prutem, jako skutečný rybář, hrdě kráčel vpředu, a Feďa nesl nevýznamné náčiní a plechovku s červy. Tak vyšli z nemocničních vrat a kráčeli po široké prašné ulici, která byla porostlá tmavě zelenými ostrůvky husích kvítek. Jít po této tiché ulici, která se ještě neprobudila, bylo velmi příjemné. Svěží měkký vzduch očišťoval Adamovu hruď a dostával se hluboko do čistých, jemných plic Miťky Králíka a Fedi Chcípáčka.

Po celé ulici ležely růžové a zlatavé skvrny světla a podél prkenných plotů se daleko táhly namodralé lehké stíny. V těch místech, kde zlatavé skvrny padaly na ostrůvek husích kvítek, které byly ještě mokré od rosy, vzněcovaly se jasně zlatým světlem, a tam, kam padla růžová skvrna, hořela jasně rudá místa. Po celé ulici, která pokračovala daleko do šeříkové mlhy, nebylo nikoho vidět, jen u domku se zelenou brankou pásl zamračený stařík Arkaša slepice. Seděl na nizoučké taburetce s proutkem v ruce a přísně se díval na deset kropenatých a načervenalých slepic, které, aniž by někam spěchaly, chodily mezi ostrůvky trávy.

„Ať chytíte něco pořádného!“ vítal rybáře radostně Arkaša poté, co se zvedl z taburetky a jeho vrásčitá tvář se usmívala. „Zakouříme si? Máte?“

Ještě, než došli k Arkašovi, sáhl Adam do kapsy pro váček, protože věděl, že Arkaša bude určitě prosit o kuřivo, a vůbec ne proto, že by se mu tolik chtělo kouřit, ale proto, aby „pohovořil s člověkem“, a tabáček měl Arkaša i svůj. Arkaša sehnal papírky, ubalil si jednu z Adamova tabáku, potáhl, a se zamyšlením řekl to, co říkal stále už mnoho let:

„Tak jak to jde?“ řekl Arkaša.

„Jakžtakž,“ odpověděl Adam.

Arkaša potáhl z vlastnoručně ubalené cigarety, vypustil kouř a pokračoval v debatě:

„No, a jak jde život?“ řekl Arkaša.

„Ale dobře…“

„To je počasí!“ řekl Arkaša, který spokojeně opisoval kruh svou malou ručkou, ve které měl papirosku mezi tmavými prsty.

„Počasí, jak má být!“ potvrdil Adam.

Miťka s Feďou šli napřed a nedočkavě se dívali na Adama s Arkašou.

„Á-ano,“ řekl Arkaša, který se ještě trošku zamyslel. „Á-ano! Tak na ryby jdete? To znamená, lovit ryby?“

„Na ryby,“ potvrdil Adam. „Tak já půjdu.“

„Šťastnou cestu a dobré zdraví!“ řekl Arkaša a radostně smekl z malé plešaté hlavy zelenou umaštěnou brigadýrku.

„Co, zajdem za Toljanem? Asi chrápe,“ řekl Miťka, „stejně je zastávka naproti jeho domu.“

***

Následující VI. kapitola