Ukázky z textu

Václav Michalskij – Sedmnáct levých bot – román – VI. kapitola – ukázka

Předchozí V. kapitola

Vystoupili z autobusu na konečné, u starého trhu. Když přešli železniční koleje blyštící se na slunci olejem, který barvil světlo namodro, pokračovali okolo staré hasičské věže tyčící se nad požární stanicí, v jejíž otevřené bráně stálo úplně nové světle červené zásahové auto. Šli okolo volného prostranství posetého kameny a zmačkanými plechovkami, prošli uličkou na rozhraní dvorů bednářské továrny a kombinátu na zpracování ryb. Zprava od bednářské továrny to stále vonělo dubovými dužinami, a zleva, z druhého dvora, mokrou solí, rybami a kořeněnou marinádou. Úzkou uličkou, kde se ve vzduchu všechny tyto vůně mísily, okolo stinného dvorečku malé oborové nemocnice vyšli k moři. Naproti nim šel vysoký mladík v kalhotách z plachtoviny a žlutém vybledlém triku. Táhl vysoké zinkové vědro naplněné po okraj stříbrnými tarankami.

„Uf, to je něco!“ vykřikl Miťka Králík. „Za jak dlouho jsi je nachytal?“

„Od čtyř od rána!“ s blesknutím černých očí odpověděl hrdě mladík.

Ostré, ale nízké vlny rychle běžely ke kamenitému břehu.

Moře! Co by dělal, jak by žil celá ta léta v cizím městě, pokud by nebylo moře… S ním byly svázány nejlepší roky Adamova života. Bylo pro něj živou vodou, radostí a jediným důvěrníkem jeho tajných myšlenek. A že měl o čem přemýšlet…

První roky žil napjatě jako vlasec uvízlý za kamenem, natažený k prasknutí, ale postupně ho moře uklidnilo. Nyní se nad svou situací zamýšlel čím dál méně… Miťka Králík a Toljan Bubu zeširoka rozmotávali na kamenech vlasec svého náčiní. Feďa sundal z háčků na Adamově prutu gumové krytky a chystal se napíchnout žížalu. Feďu špatně poslouchaly prsty, kluzká žížala se vysmekávala a nechtěla na háček. Dvakrát se píchl do ukazováčku, ale byl prací natolik pohlcen, že dokonce ani necítil bolest. Chudák žížala, kterou Feďa napichoval, se nakonec na háčku smotala.

„No, skvělý! Tak díky!“ obrátil se na Feďu Adam. „Bude z tebe opravdový rybář.“

Feďa radostí zčervenal a podíval se úkosem na Toljana a Miťku, zda to slyšeli.

„Jen jí příště necpi celou na háček. Takhle ji rozpul.“ Adam rozpůlil tvrdým nehtem žížalu a jedním krátkým plynulým pohybem prstu ji napíchl. „Viděls to?“

„Viděl,“ řekl Feďa.

„Tak ji napíchni, a já potom nahodím.“

Feďa, poctěný důvěrou, se zpotil před tím, než napíchal všech osm háčků.

Desítky mužů a chlapců rybařili na břehu, ale kluci viděli, a s hrdostí zaregistrovali, že všichni nahazují mnohem blíže než jejich starý Adam. Závaží, které nahodil, neletělo ani vysoko ani nízko a bylo vysláno tak zručně a silně, že mohlo letět ještě dál. Vlasec už ale povisnul nad mořem, a závaží, které letělo rychle vzduchem, spadlo do vody daleko za ostrůvkem z kamenných desek. Adam kousek vlasce namotal na prázdný naviják a zabrzdil ho.

„Pláče! Pláče! Toljane, koukej! Pojďte sem všichni!“ zakřičel Miťka, který již stihl sundat z háčku první plotici.

Toljan a Feďa doběhli k malé rybce, která sebou mrskala na suchém horkém písku. Slabě pištěla.

„Vítěz!“ řekl Toljan Bubu.

„Pojď, pustíme ji,“ poprosil se slzami v očích Feďa.

„Co, rybka křičí?“ přišel Adam.

„Pláče!“ odpověděli mu jedním hlasem kluci.

„A proč by neměla plakat? Hoď ji do vody!“ Miťka poslechl Adama, rychle hodil rybku do výmolu, který byl naplněn průzračnou vodou. Ta ji obeplavala a skryla se na dně, ve stínu.

„Nikdy jsem neviděl, aby ryby křičely,“ řekl zamyšleně Miťka. „Možná je vzácná. Co ji dát do muzea?“

„Ještě jsi málo viděl,“ usmál se Adam. „Všechny ryby si spolu povídají, od velryby po šprota.“

„A-ano?“ protáhnul nedůvěřivě Toljan. „Jakou řečí?“

„Každá svou, a proč by jinak žili, kdyby si nemohli promluvit.“

„Co když to mají všechno jako lidi?“ řekl Miťka.

„A jejich děti chodí do školy,“ chytil se Toljan.

„Ne,“ odporoval Miťka, „jsou blbí, nebo co.

„Rybám je dobře,“ promluvil zamyšleně Feďa, „plav si, plav.“

„A na háčku?“ zeptal se Toljan se zákeřně přimhouřenýma očima.

„Na háčku to není dobré,“ vzdychl Feďa. „Takže to znamená, že být člověk je lepší.“

„A copak lidi neloví?“ zabručel Adam, ale skrz šum rozbíjejících se vln jeho nezřetelná slova k chlapců nedoletěla.

***

Následující VII. kapitola