Ukázky z textu

Václav Michalskij – Sedmnáct levých bot – román – VII. kapitola – ukázka

Předchozí VI. kapitola

K poledni vítr ustal, ale vlny začaly být dlouhé a široké. Hladký vodní prostor, jako natažený mezi hřebeny běžících vln, se těžce houpal zevnitř. Začínalo velké vlnění. Na dvě pytlačky a prut s navijákem chytili víc než sto ryb, a v tu dobu už spotřebovali celou návnadu. Miťka Králík a Toljan Bubu nasbírali pod továrním plotem šedé zašpiněné třísky a papírky v písku. Našli kousek drátu a rozhodli se péct ryby.

„Proč chcete tady v otevřeném prostoru rozdělat oheň?“ došel k nim Adam, který svůj prut nechal hlídat Feďovi, když viděl, jak zbytečně vypalují sirky a jak vítr sfoukává plameny.

„Tady, u plotu, za kamenem. Jinak, ne shora!“ Adam se nahnul, vzal všechny třísky a přenesl je na pruh tmavého písku, co byl zlehka politý mazutem. V úkrytu si sedl na kámen tak, aby mu nepřekážela protéza, připravil ohniště a jednou sirkou ho zapálil. „Jasný?“ mrknul na Miťku.

„Jste borec!“ zmateně ho pochválil Miťka. Miťka a Toljan protáhli rybám drát pod žábrami a opékali je ve světlém, na slunci téměř neviditelném plameni. Adam přinesl síťovku s novinovým svitkem. Objevily se tam bochníčky šedého chleba, deset velkých zralých rajčat a sůl v krabičce. Všechno to rozložil na novinách. Feďa Chcípáček v tu dobu pokračoval v rybaření. Neměl na háčku návnadu a chytal na hulváta. U moře býval zřídka, a teprve podruhé v životě byl na rybách a opájel se svojí samostatností natolik, že v zápalu nic okolo sebe neviděl a neslyšel.

„Pojď jíst!“ pozval Feďu Adam.

A právě v tomto momentu sebou vlasec, který Feďa pro jistotu držel palcem, trhl. Feďa zasekl, jak uměl, a začal kvapně točit navijákem. Vlasec se napínal, povoloval a Feďa nemohl pochopit, jestli něco chytil nebo ne. Jeho srdce tlouklo z té nejistoty ještě silněji. Feďa tak moc chtěl, aby něco chytil! Vytáhl hlaváče. Okatého, tmavě šedého, silného malého hlaváče.

„Hele, hlaváč! Ten je teda! Na hulváta!“ radostně křičel Feďa, aby všichni viděli, jak se mu zadařilo.

„Hlaváč je nejlepší rodič!“ řekl Adam, lámaje chléb. „Jakmile jeho družka postaví hnízdo z písku a naklade do něj jikry, nastupuje na hlídku a je tam až do smrti. Ani na vteřinu se nikam nehne, a tak umírá hlady na stráži, ale děti jsou za ním jak za kamennou hradbou. Tak takový otec je hlaváč!“

„Hleďme ho!“

„Tý jo!“ vykřikli jedním hlasem uchvácení Toljan a Miťka.

Feďa tiše rybího samce osvobodil a pustil do světlé průzračné laguny mezi černozelenými kameny. Hlaváč se zavlnil, a pak ještě trochu a zmizel v bílé pěně, kterou vlna vyvrhla na břeh.

„Pustil jsi ho!“ usmál se pochvalně Adam.

„Pustil!“ řekl radostně Feďa. „Kdo by chránil jeho děti?!“

„Pitomče,“ řekl Miťka, „třeba je ještě svobodný, mladý a stejně chcípne, když byl na háčku.“

„Uzdraví se,“ řekl Feďa, „a pak se ožení a bude svoje děti chránit.“

Hlaváč si už plul někde v daleké temné hloubce v ústrety svým budoucím dětem a Feďa se stále díval do moře, které bylo tu slavnostně smaragdové, tu šedé s barvou olova v místech, kam vysoká oblaka házela svůj stín. Ta plula jak po nebi, tak po moři, i v jasných očích malinkého Fedi vstříc jiným zemím, aby zalila živou vodou jiná, cizí pole, aby ochránila před horkým sluncem nějaké další lidi jako Feďa, které nikdy ve svém životě nepozná, a oni nikdy nezjistí, že na zemi žijí Feďa Chcípáček, Adam, Miťka a Toljan, ačkoliv ty samé mraky ve stejný den proplouvaly nad jejich hlavami.

Žvýkali sladké bílé maso taranky a zajídali ho rajčaty a chlebem. Všechno bylo neuvěřitelně chutné.

„Hele,“ zatahal po společné pauze Adama Toljan Bubu za rukáv šedé režné košile, „a když sníš hlínu, co se stane?“

Pro Toljana to nebyla zbytečná otázka. Včera jedl ve dvoře kvůli sázce hlínu, a nyní se mu zdálo, že se mu usadila v žaludku jako hrouda a nikdy už z něj nevyjde ven.

„Nic ti to neudělá,“ odpověděl Adam. „V některých zemí jsou lidé, kteří dokonce hodně rádi jedí hlínu. V Íránu, například, nebo v Jižní Americe. Sbírají speciálně hlínu okolo řek, suší ji a jedí místo sýra.“

„Fakt?“ neuvěřil mu Miťka. „A odkud to víš?“

„Až ti bude jako mě, taky to budeš vědět,“ mhouře šibalsky své malé světlé oči, odpověděl Adam. „Nikde se nic neutají…“

„To znamená, že se nic nestane?“ rozzářil se Toljan Bubu.

„Nic,“ potvrdil Adam.

Když všechno snědli, nandali úlovek do síťovky a šli domů.

***

Následující VIII. kapitola