Anotace
Prožil v tomto městě mnoho let tiše, nenápadně a doufal, že umře nepoznán. Už dávno dosáhl penzijního věku, ale usilovat o důchod z nějakého důvodu úporně odmítal. Nikdo nevěděl, kdo je, a odkud. Příbuzné tu neměl, a pár známých ho neznalo dříve, než od roku 1946, roku, kdy se objevil v tomto přímořském městě. Měl dřevěnou levou nohu a višňovou hůl, pokrytou reliéfy hladkých suků, a brigadýrku s natrženým lakovaným kšiltem. Celá ta léta bydlel v přístavbě k márnici a pracoval jako noční hlídač v nemocnici. Jeho, již časově neomezený, doklad byl vydán na jméno Adam Stěpanovič Dombrovskij.
Román „Sedmnáct levých bot“ (1964–1966) spatřil poprvé světlo světa v Dagestánském knižním vydavatelství roku 1967.
Byl to první román mladého prozaika, ale již v sobě nesl charakteristické obrysy prózy Václava Michalského, jako bohatý přesný ruský jazyk, mistrovské spojení vyprávění a představivosti, schopnost vystavět na jakoby takřka nezachytitelném obyčejném materiálu naplněné charaktery skutečných lidí, vytržených, jak se říká, z davu.
V Moskvě byl román vydán až roku 1980 v nakladatelství „Sovremennik“. „Václav Michalskij ihned přitáhl pozornost čtenářů a kritiky živostí svého nadprůměrného talentu,“ napsal o něm tehdy Valentin Katajev. Vyjádření věhlasného mistra bylo sice pro autora lichotivé, ale ne zcela to odpovídalo skutečnosti.
Mnoho tisíc čtenářů s neutichajícím zájmem četlo román „Sedmnáct levých bot“, ale žádná kritika se neobjevila. Ani „pro“, ani „proti“. Obklopoval ho jen závoj nevyřčeného. Jak napsal nedávno o románu „Sedmnáct levých bot“ literární vědec a kritik Lev Anninskij:
„Spojit dohromady dvě „zajetí“, dva lágry, dvě varianty ostnatého drátu, stalinského a hitlerovského, to bylo pro tehdejší cenzuru nemyslitelnou drzostí, která překračovala všechny meze.“